Saint Vitus – Lillie: F-65 23.5.2012 Kaša  Dalo by se říct, že staříci Saint Vitus se vrátili trochu nečekaně. Přece jen, přiznejme si, kdo z vás čekal, že se ještě někdy alba této doomové legendy dočkáme? Zázraky se dějí a my jsme se dočkali; 17 let je zatraceně dlouhá doba, ale čekání se rozhodně vyplatilo. Velkou měrou určitě přispívá fakt, že novinka “Lillie: F-65” (ten název nechápu a nikde se mi jeho původ nepodařilo objasnit, takže si rád nechám poradit v diskuzi) je prvním albem se Scottem “Winem” Weinrichem u mikrofonu po 22 letech. Ten se sice v posledních letech ukázal jako pěkný workoholik, když se předvedl s alby hvězdného projektu Shrinebuilder, sólově jako Wino či v sestavě Premonition 13, ale Saint Vitus jsou jen jedni. Zvlášť když kromě Wina do sestavy opět naskočil legendární kytarista Dave Chandler, který s kapelou zažil ... Locus Neminis – Weltenwanderung 22.5.2012 H.  Je takovým dobrým zvykem, ba možná přímo dokonce nepsaným pravidlem, že každá recenze povětšinou začíná nějakou tou úvodní omáčkou, nejlépe o historii právě recenzované kapely, případně se v této omáčce recenzent může veřejně vyznat ke své lásce k onomu uskupení (nebo naopak nenávisti), prostě cokoliv. Jsou však případy, kdy tento osvědčený recept selhává – a právě takovým případem jsou rakouští Locus Neminis. O historii se nemá cenu bavit, jelikož téměř žádná ještě není – “Weltenwanderung” je totiž jejich debutem. S tím se ostatně pojí i nemožnost zahájení článku vztahem autora těchto písmenek k muzice skupiny. Za následek to má to, že pak z úvodní omáčky vzniká nehorázný paskvil, jehož jste právě svědky. Avšak co se týče samotné desky, hned na začátek je nutné zmínit velice potěšující fakt, že se jedná o záležitost ... Cradle of Filth – Midnight in the Labyrinth 21.5.2012 Madeleine Ailyn  Nikdy jsem o Cradle of Filth neměla pozitivní smýšlení, a to ani v době, když mi bylo o tři roky méně, než je teď, a četla jsem “upíří” hlouposti. Nějak osobně nesnáším skoro všechny “gotické” vlivy v metalu, protože nabourávají mojí osobní představu o tomhle žánru jako samotném. Ta averze se stále prohlubuje a pomalu se stává nesnesitelnou. Prostě, já se pekla moc nebojím, ale jestli tam mají pro mě připravené nějaké speciální oddělení, kde dokolečka pouští “Midnight in the Labyrinth”, tak bych se měla začít obracet k Bohu a modlit, protože v tuhle chvíli jsem to mohla alespoň vypnout a utřídit si myšlenky, abych se aspoň trochu uklidnila a myslela trochu racionálně. Tyhle dvě CD se totiž staly mojí noční můrou po poslechu už jednoho z nich, a to jsem ... Jack White – Blunderbuss 20.5.2012 Kaša  Jack White se představuje poprvé sólově. Od rozpadu The White Stripes již uběhla nějaká doba, kterou se snažil vyplnit v dalších kapelách The Racounters a The Dead Weather. Obě mimochodem vydaly povedená alba, která sice nedosahovala kvalit jeho domovské kapely, ale lepší než drátem do oka. Všichni, co se již s tvorbou tohoto chlapíka někdy setkali (předpokládám, že hlavně prostřednictvím The White Stripes – minimálně “Seven Nation Army” zná snad každý), by se mnou souhlasili, že tvorbu Jacka Whitea lze buďto nenávidět, nebo milovat. Jeho minimalistická verze retro rocku vytřela na začátku tisíciletí všem zrak a The White Stripes dokázali, že rock rozhodně není mrtvý, jak se s oblibou prohlašuje. Položím nyní stupidní řečnickou otázku – mohlo vůbec “Blunderbuss” dopadnout jinak než na výtečnou? Moje odpověď zní, ... Aura Noir – Out to Die 19.5.2012 Ellrohir  Už nějakou tu chvilku je venku nový počin norského black/thrash metalového tria Aura Noir s názvem “Out to Die”. Jednu chvíli už byla naše recenze naplánována k vydání, ale vinou jistých problémů došlo ke zdržení, a tak se k vám naše dojmy a pojmy dostávají teprve dnes. Měly alespoň více času uzrát. Mě osobně coby neznalce tohoto uskupení prvně zaujalo, že přes téměř dvacetiletou historii vzácně stabilní sestavy jde teprve o páté řadové album. Ovšem při pohledu na jména dalších kapel, ve kterých členové působili či působí, je vidět, že se chlapci asi nenudí. Když už dojde na jméno Aura Noir, zřejmě to stojí za to. I když druhým tak říkající “do očí bijícím” faktem je délka nové desky, která sotva přesahuje půlhodinu. Můžeme teď polemizovat, jestli je to dobře ... Unleashed – Odalheim 17.5.2012 Kaša  Unleashed jsou jako Motörhead či AC/DC. Každý již dopředu ví, s čím se zase vytasí a nikdo od nich nežádá nic nového. Jestli je to správně nebo ne, to nechám na každém z vás. Minulá deska “As Yggdrasil Trembles” byla hodně povedená a pamatuji si, že jsem se od ní nemohl dlouho odtrhnout. Nicméně, po dvou letech jsou tihle Švédové zase zpět se svou další variací na severský death metal a světe div se, žádný zázrak se ze strany Unleashed nekoná. Kapela se prostě pohybuje ve svých, již pěkně hluboko vyšlapaných stopách. Tu a tam se sice objeví troška více hymnických refrénů, tu a tam lehce black metalového běsnění, ale pořád máme co do činění s death metalem v té nejryzejší podobě, navíc ovlivněným vikinskými legendami plných velkolepých bitev. Po přečtení úvodního odstavce by se možná ... In Mourning – The Weight of Oceans 16.5.2012 Zajus  Ke švédským progresivním death metalistům In Mourning mám zvláštní vztah. Jejich debut “Shrouded Divine” podle mě patřil mezi nejlepší nahrávky roku 2008. Jeho síla tkvěla v precizní kombinaci nekompromisní agrese a jemné melancholie zahalená do hráčsky poměrně jednoduché vrstvy zasekávaných riffů a minimálního množství přebytečných kytarových (a jiných) exhibicionistických výstupů. Jako celek znělo “Shrouded Divine” kompaktně a velmi profesionálně, jako by ho snad měla na svědomí kapela o mnoho alb zkušenější. S následujícím “Monolith” jsem to však neměl zdaleka tak lehké. O něco melodičtější přístup byl na první poslech jevem pozitivním, jenže kromě úvodní “For You to Know” nevydrželo album vyšší nápor poslechů a velmi rychle ztratilo svou zábavnost. Otázka, kterým směrem se In Mourning vydají na třetím albu, se tak nabízela zcela přirozeně. Ještě ... Dragonforce – The Power Within 14.5.2012 Ellrohir  Pokud čtete pravidelně a pozorně naše redakční eintopfy, mohli jste si všimnout, že jsem nové desce Dragonforce nedával moc nadějí a očekával ji s poměrně značnou skepsí. Nakonec to ovšem vypadá, že z toho “The Power Within” vyšla ještě jako vítěz, protože mě relativně mile překvapila. Velké vavříny asi přesto nesklidí. Vše by se asi dalo shrnout následující oznamovací větou: “Dragonforce natočili další svoje album.” Nic víc, nic míň. Nic převratně nového, ale ani žádné vyslovené zklamání. Je to zkrátka zhruba přesně to, na co si tak člověk od této kapely zvykl a co by očekával. Pár převratných novinek se přeci jen za ty čtyři roky od vydání “Ultra Beatdown” odehrálo. Ta menší z nich je změna labelu (dokonce dvojnásobná), větší pak změna na postu ... Job for a Cowboy – Demonocracy 13.5.2012 Kaša  Pětice z Arizony, Job for a Cowboy, se relativně rychle vypracovala v mladé “hvězdy” death metalové scény. Hned debut “Genesis” se umístil na 54. místě albového žebříčku Billboard. Novinkové “Demonocracy” (87. místo Billboard 200) je jejich třetí album a již první uvolněné ukázky dávaly tušit, že bychom měli mít co do činění s kvalitní porcí hudby. A tu nám taky Job for a Cowboy na novém albu servírují v plné míře. Již po několika prvních posleších jsem měl jasno a pasoval “Demonocracy” na jasně nejlepší počin v kariéře kapely, zvláště vezmu-li v potaz předchozí nepříliš povedené “Ruination”. O produkci se stejně jako minule postaral Jason Suecof, který je již delší dobou známkou kvalitně odvedené práce a zvuk novinky tento fakt jen potvrzuje. Zvuk se pročistil a zpřehlednil ještě o něco více než minule. Job ... Jeff Loomis – Plains of Oblivion 12.5.2012 Ježura  Kdo kdy třeba jen krajem ucha zavadil o cokoli, co v minulosti vyšlo pod hlavičkou Nevermore, musel si všimnout kytarových monumentů, které vybudoval plavovlasý shredder Jeff Loomis. K nezměrnému zklamání široké obce příznivců napříč planetou se však Jeff s Nevermore loňského roku rozešel, což s sebou přineslo i jedno pozitivum – dostalo se mu totiž prostoru k nahrání druhé sólové desky, která nese jméno “Plains of Oblivion” a která vychází necelé čtyři roky po prvotině “Zero Order Phase”. Není potřeba nikterak bystrého úsudku, aby člověku došlo, že když desku ozdobí svým jménem fenomenální kytarista, tak se asi nedočkáme třičtvrtěhodiny virtuosní hry na trombón. A skutečně, jméno “Plains of Oblivion” je eufemismem pro kytarové orgie toho nejhrubšího zrna. Aby taky ne, když si k tomu Jeff přizval hned čtveřici dalších ... Ram-Zet – Freaks in Wonderland 11.5.2012 H.  Vydání páté desky norských Ram-Zet provázelo několik odkladů, díky čemuž nakonec “Freaks in Wonderland” vyšlo o pár týdnů později, než bylo původně plánováno, ale nakonec to klaplo u jakési italské firmičky, o níž jsem já osobně jaktěživ neslyšel. Nicméně i tak jsem se na nový materiál těšil, ostatně jako vždy, jelikož se nijak netajím tím, že Ram-Zet patří již dlouhé roky mezi mé oblíbence. Objevil jsem je kdysi pomocí jedné náhodné V/A kompilačky (ani nevím, zdali se jednalo o něco oficiálního, tak moc už mi paměť neslouží), kde se vyskytovala skladba “Sense” z debutu “Pure Therapy”, a od té doby jejich kroky sleduji. O všech čtyřech předchozích albech mohu s klidem prohlásit, že se mi opravdu líbí, sem tam třeba něco není až zas tak dechberoucí (viz “Intra”), ale to ... Flying Colors – Flying Colors 10.5.2012 Zajus  Poslední dobou se doslova roztrhl pytel s takzvanými superskupinami. Tento výraz používám nerad, jelikož ho často zneužívají mnohé hudební labely ve snaze přilákat posluchače ke kapelám, jenž rozhodně “super” nejsou. Navíc to prostě špatně zní. O Flying Colors se však nedá mluvit jinak. Jelikož je jejich jméno, i přes věhlas zúčastněných hudebníků, poměrně neznámé, udělejme si pro začátek krátký výlet do historie a složení této kapely. O jejich existenci se veřejnost oficiálně dozvěděla až v lednu letošního roku. Materiál na debutu byl však nahrán již více než rok před vydáním. O kytaru se na “Flying Colors” postaral Steve Morse, známý jak ze své sólové kariéry, tak také díky téměř dvacetiletému působení v Deep Purple. S baskytarou mu sekunduje David LaRue, který pracoval s Joe Satrianim či Johnem Petruccim. Zpěv má na svědomí asi nejméně slavný z členů Flying Colors, ... Neurotic Machinery – Exi(s)t 9.5.2012 Ježura  Kdo se už nějaký ten pátek zajímá o metalovou hudbu, se jménem Neurotic Machinery nepochybně přišel do styku. Není divu – hojná účast na nejrůznějších akcích napříč republikou a šeptanda o grupě, která opravdu umí hrát, udělají svoje. Přesně takovým stylem jsem kapelu donedávna registroval i já, jenže pak se ke mně doneslo, že Neurotic Machinery vydali zbrusu nové EP. No řekněte, znáte snad lepší způsob, jak se seznámit s tvorbou kapely, než že podrobíte zkoumání jejich nejnovější počin? Onen nejnovější počin nese jméno “Exi(s)t” a obsahuje šest položek, které vystačí na necelých dvaadvacet minut muziky. Suchá data tedy praví, že jde o plnokrevné EP, ovšem otázkou zůstává, jak je na tom vlastní hudba. První dojem, který jsem si z poslechu “Exi(s)t” odnesl, který jsem později rozšířil na celou kapelu a ... Madonna – MDNA 7.5.2012 H.  Nebudu se divit, když to první, co vás napadne při pohledu na tento článek, bude jakási řečnická otázka, co to tu vlastně dělá. Technicky vzato by šlo odpovědět, že to tu prostě visí, připraveno k přečtení všem, kteří mají chuť zabít trochu času, ale to byla odpověď na hranici demagogie, do níž bych se z pochopitelných přece jenom nerad pouštěl. Nicméně nelze přehlížet fakt, že Madonna je prostě fenomén světové hudby napříč žánry, metalového fanouška nevyjímaje – upřímně, vsadím svoje boty na to, že se mezi vámi jen těžko najde člověk, který by od ní někdy neslyšel aspoň jeden tón. A někoho, kdo by vůbec neměl tušení, kdo to Madonna je, už asi vůbec nenajdeme. Není to ovšem pouze o popularitě, i přes případnou žánrovou vyhraněnost posluchače totiž ... Eths – III 6.5.2012 Ježura  Metalcore je velmi populární žánr, a jak už to tak bývá, co je populární, toho je moc a podstatné procento tvoří pěkná lejna, což zvlášť zde platí na každý pád. A přesně tohle je důvod, proč jsem svoji averzi k metalcoru nikdy neskrýval. Jenže jak známo, výjimky potvrzují pravidlo a Francouzi Eths jsou právě tou pověstnou výjimkou. Určitě to znáte, metalcorových kapel jsou čtyři pytle, povětšinou se v nich realizují ulízaní hošíci v úzkých džínečkách, kteří ze sebe dostávají rozličné hrdelní zvuky, a když zapějí čistě, jednomu by zaplála čepice, jak je to teplé. Krom toho to zní povětšinou naprosto stejně, a ať dumám sebevíc, nenabízí to nic, co by stálo za ohlédnutí, neřku-li za poslech. Eths na to jdou jinak. V nekonečné záplavě dokonale ... Evenoire – Vitriol 5.5.2012 Madeleine Ailyn  Dlouho jsem přemýšlela, co napsat o Evenoire na úvod a nakonec jsem dospěla k názoru, že asi všechno, co je podstatné, ve zkratce. Koneckonců mně tohle jméno kapely před sedmi měsíci taky nic neříkalo. Evenoire pocházejí ze severu Itálie, hrají něco mezi gothic a folk metalem, ale těch vlivů tam samozřejmě bude jako vždy více. Dali se dohromady v roce 2007, o dva roky později přišlo na svět jejich EP nazvané “I Will Stay”, které mě přesvědčilo o tom, že mám “vyhlížet” jejich debutové album “Vitriol”, které spadá už pod záštitu Scarlet Records a vyšlo v březnu tohoto roku. Debutové album, které tady pro vás mám zhodnotit. Musím hned ze začátku říct, že “I Will Stay” se mi zdálo méně spoutané tendencemi hlavního proudu. Což je docela očekávaná zpráva. “Vitriol” je sice ... Unisonic – Unisonic 4.5.2012 Ježura  Jména Michael Kiske a Kai Hansen asi není třeba nikterak představovat. A právě tito dva bývalí spoluhráči z legendárních Helloween se spolu s dalšími zkušenými muzikanty sešli pod hlavičkou kapely, která má potenciál významně zahýbat stojatými vodami melodického metalu. V neposlední řadě jde však o regulérní návrat Michaela Kiskeho zpět k metalu, což se po některých jeho výrocích jevilo jako velmi nepravděpodobné. Eponymní album “Unisonic” s sebou tedy neslo spoustu otáze, a teď přišel čas alespoň některé zodpovědět. Co si budeme povídat, ani v dobách, kdy jsem s metalem začínal, mě kapely typu Helloween nebo Gamma Ray vůbec nebraly a je tedy zřejmé, že mi celé toto odvětví lezlo krkem přímo úměrně mému přibližování extrémnějším subžánrům. Na recenzi “Unisonic” jsem tak kývl snad jen ze dvou důvodů – ... Secrets of the Moon – Seven Bells 3.5.2012 H.  Jsou skupiny, které mají pozornost celé scény, objevují se na titulních stránkách všech magazínů, každý webzin o nich píše, prodávají mnoho desek, na festivalech vždy vystupují v prestižních večerních časech, přesto je jejich muzika… průměrná. Možná líbivá, to ano, určitě populární, zcela jistě, nepochybně i chytlavá, prostě taková, aby na ní průměrný posluchač slyšel, ale rozhodně ne příliš objevná, ani ne originální, působivá nebo atmosférická, nic takového, jednoduše řečeno – z hlediska uměleckosti zcela průměrná. Je to obrovský paradox, znatelnější o to víc, že právě naopak ty kapely, jejichž hudba onu jakousi nepříliš jasnou (přece jen záleží i na úhlu pohledu, co si budeme povídat) definici uměleckosti naplňuje a jejichž muzika má co říct i (možná spíše: především) náročnějšímu posluchači, jsou většiny v pozici undergroundu a nedá se tvrdit, ... Accept – Stalingrad 2.5.2012 H.  Asi si všichni vzpomenete, jaká to byla obrovská senzace, když se němečtí Accept před dvěma lety vrátili s neuvěřitelnou energií zpátky na scénu. Není divu, že reunion budil takovou pozornost, Accept přece jenom patří k těm největším heavy metalovým formacím vůbec. Pokud budeme počítat země mimo Velké Británie, což vždy byla Mekka heavy metalu a ne nadarmo právě odsud pochází nejvíce těch opravdu velkých a legendárních formací, jen těžko budeme hledat žánrovou skupinu, jež by svou velikostí mohla konkurovat Accept (z fleku mě osobně napadají jenom dvě, ale to je vedlejší). Přesto comebackovému albu “Blood of the Nations”, na němž navíc nezpíval ikonický frontman Udo Dirkschneider se svým nezaměnitelným vokálem, nevěřil snad vůbec nikdo, o to větší nadšení se ovšem strhlo, když deska vyšla a ... Nahum – The Gates Are Open 30.4.2012 Ježura  Jak už jsem se mnohokrát přesvědčil, česká scéna umí fanouškovi tvrdé muziky nabídnout skutečné potěšení. Stejně tak je v jejím lůně k nalezení nespočet značně otřesných uskupení a pak babo raď – kdo má čuchat, jestli drží v ruce album nadaných muzikantů nebo totálních diletantů. V případě ostravských Nahum však několik indicií naznačovalo, že by se mohlo jednat o další z ne až tak početné skupinky vyvolených, kteří dovedou svoji tvorbou skutečně zaujmout. Po několika týdnech, co jsem debut “The Gates Are Open” proháněl svými sluchovody, musím uznat, že to věru není špatné. To by však bylo dost zkratkovité, takže se v tom trochu pošťouráme… Jak už zde padlo, “The Gates Are Open” je první plnohodnotné album, které nese logo Nahum. Kapela samotná ale svoji káru ...
|
