Recenze

  • Winterfylleth – The Divination of Antiquity

    15.12.2014

    Skvrn

    Winterfylleth - The Divination of Antiquity

    Ať už se vám to líbí nebo ne, podzim je nenávratně zpátky. Období skepse, zármutku, ale taky doba, kdy duše fanouška atmosférického black metalu začíná plesat, tu je opět v plné polní. Jako na zavolanou přichází i další přírodně laděný black metal z Britského souostroví. Tamější blacková scéna rok od roku nabývá na významu a letos se dočkala minimálně čtyř zásadních počinů. Zatímco letošní zásek Falloch nedopadl nejideálněji, počiny Fen a Saor se připojily k zástupu kvalitních vývozních artiklů scény. Čtvrtým do party budiž novinkové “The Divination of Antiquity” od přírodomilů Winterfylleth. A když se britskému atmosférickému blacku daří, Winterfylleth na tom nemohou být jinak. “The Divination of Antiquity” totiž není jediným počinem, kterým Angličané své posluchačstvo letos obšťastňují.

  • Obituary – Inked in Blood

    14.12.2014

    Kaša

    Obituary - Inked in Blood

    “Inked in Blood”, tedy v pořadí deváté album floridských hříšníků Obituary, by se s jistou dávkou nadsázky dalo považovat za ukazatel, v jakém stavu pozornosti se americký death metal nachází. Stačí se podívat o dvacet let zpět, kdy Obituary stáli na vrcholu. Spolu s několika dalšími táhli celou tu death metalovou káru kupředu neúnavným způsobem a těšili se obrovského zájmu jak ze strany fanoušků, kteří podobnou hudbu hltali ve velkém, tak ze strany hudebních vydavatelství, jež se začala o tyto party zajímat, a třeba Roadrunner Records měli pod svými křídly hned několik pionýrů žánru, kterých se později při změně posluchačských preferencí zbavovali. Kam tím ale mířím… Dnes, po 25 letech od vydání legendárního debutu “Slowly We Rot”, je situace jiná.

  • Dying Out Flame – Shiva Rudrastakam

    13.12.2014

    H.

    Dying Out Flame - Shiva Rudrastakam

    Když vám řeknu, že je “Shiva Rudrastakam” debutové album úplně neznámé death metalové kapely z Nepálu, očekávali byste od toho nějaké zázraky? Předpokládám, že asi ne, protože ani já sám jsem je neočekával. Jenže chyba lávky! Navzdory očekáváním je totiž první deska téhle formace z nepálského hlavního města Káthmándú opravdu skvělá. Základním stavebním kamenem hudby Dying Out Flame je silně technický death metal, v němž není nouze o charakteristické krkolomné jízdy po hmatnících, nicméně tu a tam umí Nepálci přijít i s nějakým tím klasičtějším (do jisté míry by šlo říct “jednodušším”, avšak myšleno bez negativního zabarvení) death metalových riffem.

  • Harlej – Na prodej

    12.12.2014

    nK_!

    Harlej - Na prodej

    Vtipná a veselá skupina Harlej patří už několik let mezi stálice naší malé rockové scény. Přeci jen tady neexistuje moc kapel, které hrají přes dvacet let a mají na kontě více než deset řadovek. Pokud tedy nepočítáme Alkehol, Debustrol, Törr a další, se kterými si Harlej pravidelně vyměňují jednotlivé hudebníky. To mi vlastně na těchhle našich klasikách přijde nejlepší – jde vlastně pořád o ty samé lidi, ale dohromady udržují rockový a metalový odkaz více než důstojně. Předem je potřeba uvědomit si, co kapela jako Harlej hraje a komu by se mohla taková muzika líbit. Pro ty, kteří nikdy neměli tu čest (což se divím), pouze ve zkratce: Harlej je čistokrevný zábavový rokec a podle toho je k němu také potřeba přistupovat. Tahle hudba ...

  • Skitliv – Skandinavisk misantropi

    11.12.2014

    H.

    Skitliv - Skandinavisk misantropi

    Když vznikl nápad začít s retro recenzemi, původní idea byla napsat něco hlavně o nahrávkách od kapel, o nichž se tu prozatím psalo jen minimálně nebo vůbec, také napsat cosi o nějakých dnes již klasických a legendárních deskách. O to víc je paradoxní, že dvě ze tří retro recenzí, které jsem prozatím vyplodil, nejsou moc retro a vlastně se tu obě desky již recenzovaly. V případě Scars on Broadway se to možná ještě dalo pochopit, jelikož ona původní recenze vyšla v úplně první éře Sicmaggot, která přístupem, zaměřením, graficky, personálně a i jakkoliv jinak nemá se současnou podobou stránku společného takřka nic. Recenzovat podruhé “Skandinavisk misantropi” od Skitliv se však může jevit jako nelogičnost, protože jsem to byl já sám, kdo tehdy onu recenzi psal. Proč tedy znova?

  • Lyriel – Skin and Bones

    10.12.2014

    Ježura

    Lyriel - Skin and Bones

    Lyriel původem z Gummersbachu (spolková země Severní Porýní-Vestfálsko) nejsou žádní cucáci. Kapela svou muzikantskou káru táhne přes deset let a na kontě má už pět alb, což značí minimálně to, že i když asi nejde o kdovíjak zavedené jméno, nějaké úrovně by se od nich člověk dočkat mohl. Tak se pojďme podívat, jestli se to povedlo u aktuální páté fošny jménem “Skin and Bones”… Internetové zdroje výjimečně nelžou a zcela správně tvrdí, že Lyriel hrají muziku, která by se dala klasifikovat jako jakýsi folk rock se znatelným příklonem k metalovému výrazivu. V praxi to vypadá tak, že se sem tam ozvou housličky a zbytek toho folku se skrývá v melodiích.

  • Schwarzprior – IDDQD

    9.12.2014

    H.

    Schwarzprior - IDDQD

    Schwarzprior jsou divní… divná kapela s divnou muzikou. Pošukaná ostravská elektronika, která si prostě ani nehraje na to, že by snad někdy chtěla být normální. To ovšem nemyslím nijak zle, právě naopak, je to kurva dobře, protože normální kapely jsou nuda. Schwarzprior vznikli v roce 2009 a až doposud vydali jen bezejmenné EP, které se objevilo v loňském roce, a právě na něj nyní ostravské trio navazuje svým debutovým dlouhohrajícím počinem “IDDQD”, který je – alespoň předpokládám – pojmenován podle známého kódu pro nesmrtelnost v legendární FPS hře “Doom”. Já osobně jsem se ke Schwarzprior dostal díky songu “Železem rty”, skrze nějž jsem si velmi brzy našel cestu i k celému zmiňovanému EP, které se mi skutečně zalíbilo.

  • Blut aus Nord / P.H.O.B.O.S. – Triunity

    8.12.2014

    H.

    Blut aus Nord / PHOBOS - Triunity

    Sice bych netvrdil, že “Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry” je pro mě zklamáním, protože zklamaný se z té desky necítím, ale jak už jste si mohli přečíst o kousek výše v mém hodnocení, nejsem z té desky tak na větvi, jak z u nosičů se jménem Blut aus Nord na obálce obvykle bývám. Vlastně si myslím, že třetí pokračování ságy “Memoria Vetusta”, která začala už v roce 1996 s “Memoria Vetusta I: Fathers of the Icy Age”, patří k tomu slabšímu, co tihle svébytní Francouzi kdy vydali. Ačkoliv… ne přímo slabšímu, protože to je trochu zavádějící pojmenování, ale spíše méně dobrému. Nutno však připomenout, že se bavíme o Blut aus Nord, u nichž je i “méně dobře” z obecného hlediska stále skvělé.

  • Blut aus Nord – Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry

    8.12.2014

    Kaša

    Blut aus Nord - Memoria Vetusta III

    Tak z téhle recenze jsem měl už předem docela velký respekt ze dvou důvodů. Zaprvé: štafetu jsem přebral po našem redakčním bossovi, který si tuto francouzskou black metalovou veličinu vzal opakovaně na paškál v uplynulých letech díky jejich “sedmičkové” trilogii a výplní v podobě neřadových EP. A zadruhé: sám sebe nepovažuji za fanouška black metalu, který prakticky nesleduji, a pokud pominu jen ta opravdu největší jména jako Bathory nebo Emperor, tak takřka všechno, co smrdí zlem černého kovu, je mi víceméně proti srsti. A jednou z těch výjimek, které potvrzují pravidlo, jsou právě Blut aus Nord, kteří mi kdysi učarovali vydáním první části sedmičkové trilogie v podobě “777 – Sect(s)” a od té doby jen s úžasem sleduji, jak nepředvídatelnou a vzrušující cestu tito avantgardní black ...

  • Ortel – Defenestrace

    7.12.2014

    H.

    Ortel - Defenestrace

    Ortel je skupina, kolem níž se (do jisté míry ani ne její vlastní vinou) vytvořil mediální obraz jakési kontroverze, přičemž takovou rozbuškou byl moment, kdy dnes již nefungující Dělnická strana použila jednu skladbu Ortelu a kapela následně k jejímu použití zpětně svolila. Jasně, tohle člověku na kreditu asi příliš nepřidá, stejně tak jako fakt, že Tomáš Ortel, hlavní předák Ortelu, kdysi působil v RAC kapele Conflict 88 (už jen ten název mluví sám za sebe), přesto v tomhle ohledu souhlasím se samotnými muzikanty, na počínání Ortelu nic moc skutečně závadného nevidím a policejní dohledy nebo kontrolování občanských průkazů návštěvníkům koncertů mi přijdou jako umělá hysterie. Navíc i kdyby Ortel skutečně kontroverzní byl (co je onou “kontroverzí” myšleno, to si jistě dokážete domyslet), jen díky tomu ...

  • The Spiritual Bat – Mosaic / The Spiritual Bat v Praze

    6.12.2014

    H.

    The Spiritual Bat – Mosaic

    The Spiritual Bat z Itálie je skupina, která se v hudebním světě pohybuje takřka pomalu již dvě dekády, přesto jsem o ní až do letošního roku neslyšel. To však značí leda tak to, že v oblasti gothic rockové scény jsou mé znalosti stále poměrně diletantské, rozhodně to nic neříká o kvalitách nebo nekvalitách The Spiritual Bat. Oním impulsem, díky němuž jsem si této vysoce zajímavé formace (k té zajímavosti se dostaneme hned vzápětí, ještě chvilku strpení!), nebylo nic jiného než vystoupení Italů v Praze. Vzhledem k tomu, že jsem – přinejmenším co se muziky týká – člověk docela zvědavý, jsem skupině podíval na zoubek prostřednictvím letošního alba “Mosaic”, přičemž… inu, nebudu to dále prodlužovat, jelikož jste se beztak nejdřív podívali na hodnocení dole, než jste začali číst.

  • Dying Behind – How I Met Your Murderer

    6.12.2014

    Kaša

    Dying Behind - How I Met Your Murderer

    Čtyřhlavá bestie Dying Behind vznikla v Praze v roce 2009 a na svém kontě má jedno demo “Demo 2012”, debutové album “Surprise from Inside”, které vyšlo loni, a nyní se představuje svým druhým regulérním albem s titulem “How I Met Your Murderer”. Takhle to možná ještě nemá žádnou vypovídací hodnotu a titul letošního zářezu tak představuje pouze úsměvnou variaci na název populárního seriálu “How I Met Your Mother”, nicméně když řeknu, že tato parta se hudebně pohybuje na území, které okupuje thrash metalová rychlost a death metalová hutnost, tak je jasné, kdo že by měl zbystřit a na Dying Behind si posvítit

  • Aesta – From Darkness to Light

    5.12.2014

    Atreides

    Aesta - From Darkness to Light

    Aesta je mladou bandou z rakouského Linze. V podstatě takřka narozenou, protože jejich vznik se datuje do roku 2012, přičemž polovina kapely se dala dohromady o rok dřív ještě pod názvem Thrymheimr. Alespoň tolik říká všeznalá Encyclopaedia Metallum. Vzhledem k tomu, že po dvou letech existence pustili do světa rovnou debutovku a nijak se nemazali s demáči, ípky, splitky a dalšími nahrávkami, kterými se obvykle snaží kapely upoutat pozornost promotérů a vydavatelů, může vás vcelku oprávněně napadnout, že členové budou asi slušní řízci, co mají něco nahráno. Jenže ono to tak vůbec není, protože Aesta je skutečně mladou bandou, a to nejen fungováním, ale i členstvem. K představení víc netřeba, protože důležitá je dnes především jejich prvotina “From Darkness to Light”.

  • Machine Head – Bloodstone & Diamonds

    4.12.2014

    Zajus

    Machine Head - Bloodstone & Diamonds

    Machine Head patří už dvacet let mezi komerčně nejúspěšnější metalové kapely. I když se jejich posledního alba prodalo “jen” okolo sta tisíc kusů (tedy polovina prodejů debutu “Burn My Eyes”), v porovnání s klesajícím trhem jsou naopak stále úspěšnější a umístění v prvních desítkách nejprodávanějších desek je pro ně již dávno standardem. To je zajímavé i v kontextu skutečnosti, že jejich hudba procházela stálým vývojem. Z groove metalového debutu postupně vyměkli až do nu-metalového alba “Supercharger”, odkud se opět vzepjali k vzývání metalového božstva a na “The Blackening” již předváděli moderní variaci agresivního thrash metalu. Ačkoli si sám sáhnu pro své oblíbené skladby na všechny z jejich desek, teprve s “The Blackening” podle mě kapela dospěla. Počinu chybělo zkrácení o nějakých pět, deset minut a mohlo se stát perfektní esencí melodicky-agresivního metalu. Přesně to ...

  • Wolves in the Throne Room – Celestite

    3.12.2014

    H.

    Wolves in the Throne Room - Celestite

    To, jestli měla nějaká skupina opravdu vliv a nějakým způsobem promluvila do dění na scéně, lze do jisté míry poznat i z toho, kolik následovníků kráčí v jejích šlépějích. Když se nad touto tezí člověk zamyslí, zjistí, že takových kapel v novém tisícletí v rámci black metalu moc není. Mezi nejvýraznější jistě patří portlandští náladotvůrci Agalloch… u nich sice o čistokrevný black metal nejde, ale to je vedlejší; také začali hrát už v půli 90. let, ale první dlouhohrající desky vydali až na přelomu tisíciletí a větší popularity, díky níž začal onen boom kopírek Agalloch, přišel až o poznání později. Kromě nich se něco podobného jistě podařilo i švédským ďáblům Watain, kteří sice do jisté míry těžili (a vlastně dodnes těží) z odkazu kultovních Dissection, ale ani to jim nebránilo, aby spustili menší vlnu ...

  • Temple of Void – Of Terror and the Supernatural

    3.12.2014

    Stick

    Temple of Void - Of Terror and the Supernatural

    Z Ameriky mnoho doomu neproudí. Tedy pokud pomineme stonerové záležitosti či tradiční kapely typu Trouble, Pentagram nebo Saint Vitus. Takových těch typických kapel snoubících doom s death metalem (tedy aspoň všeobecně známých) zase tolik není. Napadají mě namátkou Novembers Doom nebo Daylight Dies. Rok působící Temple of Void se svým debutem “Of Terror and the Supernatural” nabízejí svůj odlišný pohled na celou žánrovou problematiku. Přitom první tóny otvíráku “Embalmer’s Art” nedávají zrovna znát, že by se tu mělo odehrávat něco jiného než oldschool death metalové běsnění. Hluboký brutální vokál tuto domněnku ještě potvrzuje.

  • Kissin’ Dynamite – Megalomania

    2.12.2014

    H.

    Kissin Dynamite - Megalomania

    Nebudeme-li počítat opravdu okrajové záležitosti, jako jsou různé avantgardy nebo experimentální tvorba, pak se rocková a metalová muzika dostala již před nějakou dobou do slepé uličky. Samozřejmě, stále se objevují nové trendy a směry a třeba v současné době hodně letí různé ty djenty a shoegaze, resp. jeho míchání takřka s čímkoliv, zejména s post-rockem či black metalem, nicméně zůstává otázkou, zdali se jedná o něco, co přetrvá, nebo jen o vývojovou větev bez budoucnosti… třeba já osobně si myslím, že spíš to druhé, protože hlavně třeba djent mi přijde jako úplně prázdná záležitost podobně jako kdysi metalcore. Nepsané pravidlo ovšem říká, že jakmile nemůžeš vymyslet nic nového, začni se vracet do minulosti (což neplatí jen v hudbě), takže není divu, že po roce 2000 se vyrojilo obrovské množství kapel, jež ve své ...

  • Phobiatic – Fragments of Flagrancy

    2.12.2014

    Skvrn

    Phobiatic - Fragments of Flagrancy

    Pakliže bych měl ve všech recenzích a následně i číselných hodnoceních vycházet z ryze technické stránky, tedy z parametru opírajíího se o instrumentální zručnost aktérů, s trochou nadsázky by se z mých devítek a desítek staly nějaké trojky, potažmo čtyřky. Ne, že by to takhle fungovalo vždycky a třeba takový mistr by se Ihsahn hodně divil, co to tady mektám, ale záměrem bylo naznačit, že mnohem raději než skladatelsky nezvládnuté splácanině dám přednost desce se srdcem, byť technicky zaostávající. A jelikož beru technickou propracovanost při hodnocení desky až za jeden z prostředků vyjádření nápadů, není těžké říct, že přetechnizované věci bez myšlenky se v mém přehrávači neohřejí nadlouho. Vím, že je trochu nefér recenzovanou nahrávku poslat do kopru hned v prvních odstavcích, ale věřte, že mírnější a řekněme diplomatičtější slova bych pro úvod hledal stěží.

  • Darkspace – Dark Space III I

    30.11.2014

    H.

    Darkspace - Dark Space III I

    Na světě jsou obyčejné kapely a pak Kapely. Není snad nutné říkat, že těchto Kapel s velkým K je naprosté minimum, ale jsou takové a tento statut si zaslouží díky tomu, že je jejich hudba nějakým způsobem výlučná, citelně se vymyká normálu a je mnohonásobně hlubší. Jakkoliv to může znít jako to nejblbější klišé, jejich tvorba jednoduše naplňuje význam slova “umění”, což se v žádném případě nedá tvrdit o každém, kdo vydává nějakou hudbu. Nejsou to skupiny, které by se líbily každému, to rozhodně není podmínkou, ale jsou to záležitosti, jejichž muziku nelze jen tak přejít bez pozastavení. A přesně do tohoto ranku spadají rovněž kosmičtí bohové Darkspace ze Švýcarska.

  • Manu Armata – Surpass the Master

    30.11.2014

    Thy Mirra

    Manu Armata - Surpass the Master

    Hardcore jako žánr tady na blogu nebývá zastoupen příliš často, a občas je tedy třeba temné vody všech těch doomů a blacků rozčeřit něčím trochu akčnějším. Holanďané Manu Armata se o to pokoušejí více než úspěšně a zdaleka nejen svojí novou deskou “Surpass the Master”. Tedy nevím, jestli se dá vlastně hovořit o desce, sice se na novém počinu objevuje osm stop, což by u některého black metalu mohlo být klidně hodina a půl stopáže, zde se však dostáváme na strhující dobu trvání 18 minut. Možná by se teda spíš hodilo označení EP, byť kapela zřejmě počin prezentuje jako klasické album. Loni totiž vydali regulérní EP, svojí první oficiální nahrávku, která měla čtyři tracky a desetiminutovou stopáž.


Od hudebních fandů pro hudební fandy