Horncrowned – Defanatus (Diabolus adventus) 14.4.2015 H.  Je vcelku zřejmé, že v dnešní době nemůže být každá hudební skupina ryzí originál. Právě proto si originality v muzice cením jako máločeho jiného, avšak jsem si vědom toho, že rozhodně není jednoduché jí dosáhnout. Mám pro to tedy pochopení a myslím, že fakt, že mám v oblibě i nejednu kapelu, jež nějakým vizionářstvím zrovna neoplývá, je toho dostatečným důkazem. Chci tím říct, že muzika rozhodně nemusí být nutně originální, aby byla dobrá a zábavná. Nepopírám ovšem, že s nulovou invencí a absolutní absencí vlastního ksichtu je mnohem pravděpodobnější, že to dobré a zábavné nebude. Třeba takoví Horncrowned by o tom mohli povídat… Ptáte, co jsou to ti Horncrowned vlastně zač? Je to jihoamerická čtveřice, která sídlí v hlavním městě Kolumbie a odsud ... Decline of the I – Rebellion 13.4.2015 H.  Jsou formace, u nichž se jen těžko recenze začínají jinak než suchými fakty o tom, kdo v nich hraje. Francouzská smečka Decline of the I je přesně tímhle případem, protože jen těžko lze neříct, že hlavní postavou tohoto projektu je A.K. Ptáte se, co to jako má být za týpka? Dobrá, tak ještě jednou a pomaleji… A.K., někdy též známý jako Judicael, je poměrně činorodý francouzský muzikant, který má za sebou účinkování hned v několika black metalových, které sice nepatří mezi nejsvítivější hvězdy hudebního nebe, přesto však mají v žánrovém undergroundu vybudované více než solidní jméno. Předně jsou to Vorkreist, jejichž je A.K. po sebevraždě baskytaristky LSK posledním zakládajícím členem. Touhle formací to ovšem rozhodně nekončí – před několika lety se náš muzikant přidal rovněž k Merrimack, dále ... Steven Wilson – Hand. Cannot. Erase. 12.4.2015 Kaša  Myslím si, že Steven Wilson je díky své pracovitosti a výsledkům již taková osobnost, že nemusím nijak představovat, jakými cestami se jeho kroky ubíraly až k jeho současné pozici, kdy je kolem něj budována (a troufám si říct, že právem) silná aura nositele odkazu progresivního rocku a umělce, který je schopen tento hudební styl v širší rovině předvést masám, aniž by z toho činil záležitost jen pro hrstku oddaných posluchačů, kteří si rádi pustí staré desky Camel či Genesis. Právě taková totiž je jeho čtvrtá sólová deska s podivným názvem “Hand. Cannot. Erase.”, jež navazuje na dva roky starého předchůdce. Širšímu publiku otevřená, přesto zakořeněná v jádru progresivního rocku, jak jej tento britský sympaťák na svých vlastních albech představuje. Vždy, když v posledních letech poslouchám nový ... Taran – Taran 11.4.2015 H.  Black metalového zla údajně není nikdy dost, a tak tu máme další undergroundovou smečku z polské provenience. Jakkoliv ovšem Taran nemají zrovna zaběhnuté jméno a mohou tím pádem působit jako mladá a nezkušená kapela, ve skutečnosti to až takoví začátečníci nejsou, přestože svůj dlouhohrající eponymní debut vydali až nyní. Ve skutečnosti má totiž tato polská čtveřice odkrouceno již více jak dekádu, během níž toho však – a to je pravda – moc nevydala. Nicméně jak se říká, lepší pozdě nežli vůbec, tak se pojďme podívat na to, jak onen debut dopadl. Reklamní letáky se všem snaží namluvit, že jsou Taran v polském podzemí údajně kultovní kapelou, já bych si ovšem dovolil odhadovat, že to budou spíš jen kecy.
Syn ze șase tri – Stăpîn peste stăpîni 10.4.2015 H.  Osobně dávám přednost tomu, když můžu psát recenze na nová alba kapel, jejichž předchozí tvorbu nějakým způsobem. I když třeba v samotném článku na přímé porovnání novinky s jejími předchůdci nemusí dojít, člověk si prostě je trochu jistější, když má přehled. Nicméně bohužel ne vše může člověk znát a bohužel ne vždy je čas a vůle před recenzí prostudovat i to, co ta která skupina vydala v minulosti. Ne, že by pro mě, byla rumunská formace Syn ze șase tri úplně novým pojmem, o němž jsem v souvislosti s novinkou „Stăpîn peste stăpîni“ slyšel poprvé. Naopak jméno téhle symfonicky black metalové party ze západorumunského Temešváru (nebo také Timișoara, preferujete-li původní názvy) registruji již delší dobu rámcovou představu o tom, co to je za muziku, jsem měl, ale až doposud jsem jaksi ... Gallileous – Voodoom Protonauts 9.4.2015 H.  Funeral doom metalisté Gallileous už drhnou na kytary tak dlouho, až by o nich bez nějakých větších problémů šlo mluvit jako o veteránech. Zato mluvit v jejich případě o funeral doom metalu je už nejspíš pasé. Přesto právě v pohřebních vodách v raných 90. letech začínali, byť tato inkarnace kapely vlastně netrvala příliš dlouho, neboť se Poláci již v roce 1995 rozpadli. O více jak deset let později však svou činnost obnovili a v roce 2008 konečně vydali svou první dlouhohrající desku “Ego sum censore deuum”. Někteří z vás si nejspíš budou Gallileous pamatovat i díky účasti na zajímavém 4-way split albu, na němž se – ještě společně s formacemi Pantheist a Wijlen Wij – objevili po boku našinců Dissolving of Prodigy.
Marilyn Manson – The Pale Emperor 8.4.2015 H.  Marilyn Manson byl vždy poměrně svéráznou postavičkou, pro jedny jistě kontroverzní, pro jiné třeba jen laciný a prvoplánový tahák na peníze. Ať už si o něm ale myslíte cokoliv, nelze mu upřít, že přišel s něčím zajímavým, našel díru na trhu a skutečně nějakým způsobem do dění v rockové hudbě promluvil. Mansona však šlechtí, že svou kariéru nepostavil pouze na sjetém vizuálu a rádoby skandálech, ale měl vždy co nabídnout i hudebně… tedy, vždy vlastně ne. Vlastně ani nevím proč, ale mě osobně Mansonova muzika nějakým způsobem prostě baví – muzika na prvních pěti albech, abychom byli přesní. Ačkoliv znám lidi, kteří třeba takové “The Golden Age of Grotesque” považují za hovadinu (což nechápu, podle mě je to album super), já si myslím, že až do období této ... Nerv – Vergentis in Senium 7.4.2015 Kaša  Francouzská parta Nerv vznikla v roce 1999 a za dobu její existence lze říct, že nepatří zrovna mezi nejplodnější skupiny co se týče kadence zásobování svých fanoušků novou hudbou. Kapela, která vznikla na základech neznámých dřívějších působišť svých členů jako Kruger, Blockheads či Overmars, vydala v roce 2004 své debutové EP “Mech Naturaleza”, na němž představila pět skladeb, přičemž zanedlouho následovalo regulérní album s podivným názvem “H1.618 – Away from Any Human”. Od té doby aktivita Nerv utichla a po devíti letech se tak v podstatě vrací na scénu se svým druhým albem “Vergentis in Senium”. Nerv se nijak netají svými inspiracemi a už v propagačních letácích upozorňují, aby zbystřili všichni fanoušci Converge, The Dillinger Escape Plan či Burst. Myslím si, že tohle je výčet všeříkající, takže je jasné, na jakou cílovou skupinu ... Destroying Divinity – Hollow Dominion 6.4.2015 H.  Čistě na základě empirického pozorování mi přijde, že death metalu je v našich končinách přehršel, avšak je jen málo skupin, o nichž lze tvrdit, že je jejich hudba opravdu kvalitní a má co nabídnout i lidem, kteří nejsou nekriticky nadšení úplně z každého alba, jemuž vévodí hrubé riffy a hluboký growling. Nicméně tak je to asi v pořádku… vlastně ne asi, určitě je to tak v pořádku. Ona ta mrška statistika se svým provařeným moudrem, že průměru je vždy nejvíce a nadprůměru je stejně jako podprůměru, skutečně funguje a tak to má být. Zároveň to však říká, že tu někde musí být i ony nadprůměrné death metalové formace – jen je objevit! Smečka Destroying Divinity brázdí domácím podzemím již pěkných pár roků a má ... Code – Mut 5.4.2015 Skvrn  Desky v duchu žánrového úkroku poměrně logicky způsobují nemalý rozruch. Touha slyšet doposud neslyšené (avšak stále v režii hudebního oblíbence) byla, je a nadále bude jasně hmatatelná, jisté indiferentnosti dnešního publika navzdory. Album vychází, s čímž přichází i prvotní reakce. První i druhá neskrývá nadšení, třetí nemilosrdně odsuzuje a dává to hlasitě najevo. Přichází hlasy dalších a události se dávají do pohybu. Nesmiřitelnost nevraživých táborů nabývá na intenzitě a zvědavost přihlížejících sílí. Sportovní hantýrkou řečeno napínavý mač do poslední minuty. Finální rozuzlení však přichází později. Zatímco pravdy řvoucí rivalové nezlomně pokračují ve tom, co umí nejlíp, z pozadí vystupují názory těch, kteří inkriminovaný zápas viděli i ze záznamu. Dvakrát, třikrát, desetkrát. Stylové změně se nevyhnuli ani Britové Code. Jak s novinkovou deskou obstáli?
Papa Roach – F.E.A.R. 4.4.2015 nK_!  Jsou tomu již téměř tři roky, kdy jsem hodnotil album „The Connection“ a udělil mu průměrných pět bodů. Dnes už si na číselná hodnocení nehrajeme, ale s odstupem času mohu zodpovědně prohlásit, že jsem tehdy byl ještě hodně mírný. Momentálně u mě „The Connection“ na žebříčku oblíbenosti desek Papa Roach trůní až někde dole ve sklepě a považuji jej za absolutní žumpu. Na „F.E.A.R.“ jsem se kdovíjak netěšil. Nějak jsem přestal věřit, že by mi mohli Papa Roach ještě něco předat. Doby, kdy mě tahle muzika oslovovala, odešly společně s vědomím nenávratnosti mládí. K poslechu jsem přistupoval střízlivě a bez jakýchkoliv předsudků. Nečekal jsem nový “Infest” a ani druhé “The Connection”.
Mesmur – Mesmur 3.4.2015 H.  Netuším, jestli to čistě náhodou není jen můj osobní pocit, ale přijde mi, jako kdyby se v (relativně) poslední době vyrojil poměrně velký počet mezinárodních (funeral) doom metalových projektů, jejichž členové pocházejí z různých koutů světa. Možná jsem jen paranoidní, možná mám jen to štěstí, že mi podobné kapely prostě chodí do cesty, kdo ví, ale nic to nemění na faktu, že po formacích jako Aphonic Threnody nebo Culted tu máme další obdobnou záležitost. Jmenuje se Mesmur a na sklonku loňského roku do světa vypustila svůj dlouhohrající bezejmenný (anebo stejnojmenný, chcete-li) debut. Žádné demosnímky nebo jiné neřadové nosiče albu nepředcházely, kapela do světa vypustila rovnou dlouhohrající počin, na nějž se nyní zlehka podíváme. Mesmur jsou sice mezinárodní skupina, dalo by se však říct, že jejich hlavní tábor leží ... Amouth – Awaken 2.4.2015 Zajus  Post-hardcore a post-metalová scéna má, alespoň při pohledu zvenčí, trošku nešťastnou pověst veganských hipsterů běhajících po lese s MacBookem v podpaží, nebo v lepším případě citlivých hochů, nemajících na to hrát pořádný metal. Nezdá se mi to úplně fér. Dnes recenzovaní Amouth sice na veganské hipstery běhající po lese s MacBookem v podpaží vypadají, jejich hudba má však pořádně silný náboj. Ve zkratce: pěstěný vous metalovější corpsepaintu.
Samozřejmě trošku přeháním, “Awaken” není zbytečně tvrdé, je hlavně upřímně kytarové. Tak kytarové, až vás to možná zpočátku zarazí. Dvojice šestistrunek tu hraje jasný prim, nedočkáte se elektronických změkčovátek ani jiných fidlátek. “Awaken” je překvapivě neotesané, někde na pomezí hrubosti “Panopticon” (Isis) a sofistikovanosti “Sunbather” (Deafheaven)
Tongues – Thelésis ignis 1.4.2015 H.  Pod poměrně neurčitým názvem Tongues by se – když na to přijde – vlastně mohlo skrývat takřka cokoliv. Ve skutečnosti však toto jméno nese dánská smečka, která se rozhodně neštítí ve své tvorbě kombinovat hned několik extrémních metalových subžánrů. Nemám sice tušení, proč se duo rozhodlo sama sebe pojmenovat výrazem pro orgán smyslu chuti v plurální formě, podařilo se mi ovšem vypátrat (Columbo se může jít zahrabat!), že Dánové v říjnu loňského roku vydali své debutové EP s názvem „Thelésis ignis“. A právě na něj nyní zaměříme svou pozornost. Ačkoliv je „Thelésis ignis“ pro Tongues debutovým nosičem a ačkoliv za skupinou nestojí žádné známé persóny či alespoň veteráni scény, již při pohledu z dálky je poměrně jasné, že v tomto případě nepůjde o žádnou amatéřinu.
Earth and Pillars – Earth I 30.3.2015 H.  Počátky bývají těžké a málokdy se stává, že je raná tvorba hudebních kapel skutečně dobrá. Většina skupin nějak začne na koleně v nevalných podmínkách, skrze demosnímky, ípka nebo splitka pomalu postupuje kupředu až k prvnímu dlouhohrajícímu albu. Když se daří, v albech pokračuje a pomalu si buduje svou pozici; když se nedaří, oním prvním albem (a mnohdy ani tím ne) to končí. Během celého tohoto procesu však skupina neutváří jen to, jakou má pozici na scéně, ale tvaruje i sama sebe zdokonalováním své hudby. Což samozřejmě nutně neplatí jen pro muziku, ale i pro jiná odvětví, když už jsme u toho. Takový je obecný model – postupné zdokonalovaní a obrušování své vlastní tvorby (to, že se to někdy může zvrhnout na opačnou stranu, tedy ve stagnaci, už je jiná věc, kterou ... Kaledon – Antillius: The King of the Light 29.3.2015 Ježura  Pokud Sicmaggot už nějakou dobu čtete, asi pro vás není žádnou novinkou, že to u nás italský power metal nemá vůbec jednoduché. Asi bych ani nespočítal, kolikrát od nás taková muzika dostala pěkně do kožichu, a myslím, že případů, kdy to bylo alespoň poslouchatelné, bylo naopak tak málo, že by mi na jejich spočítání pohodlně vystačily prsty jedné ruky. Kaledon, kteří před dvěma lety nakráčeli do ringu s deskou “Altor: The King’s Blacksmith”, se ale alespoň u mě nějakým zázrakem a navzdory všem příznakům kardinálního průseru podařilo do tohoto vybraného klubu o prsa probojovat, a i když jsem dotyčnou fošnu od té doby neslyšel ani jednou, přeci jen mi jméno Kaledon ulpělo v paměti…
Cape noire – Ad nauseam 28.3.2015 H.  Jsou překvapení příjemná a pak jsou překvapení nepříjemná. A ačkoliv jsem v některých ohledech trochu nenormální, zrovna v tomhle na tom jsem asi jako kdokoliv jiný – nepříjemná překvapení nesnáším a ta příjemná mám naopak tuze rád. V hudbě mívají podobná příjemná překvapení na svědomí především málo známé, vlastně až skoro neznámé projekty – to dá docela rozum, protože u těch známých interpretů alespoň rámcově tušíte, co byste měli očekávat, i když třeba nějakou předchozí tvorbu neznáte. Ale u něčeho, o čem jste nikdy dříve neslyšeli a s prvním poslechem jdete do neznáma…
Ария – Через все времена 23.3.2015 H.  Rusko není země, Rusko je životní styl, koluje v internetových vtipech. Jenže jak se říká – na každém šprochu pravdy trochu. Rusko je totiž nejen velká země, ale také poměrně specifická, v jistých oblastech snad dokonce uzavřená. A opravdu nyní nemám na mysli to, že Rusové moc nepoužívají Facebook, protože mají své vlastní, ruské sociální sítě, spíše jsem mířil na hudební a v tomto případě konkrétně metalovou scénu. Říkává se, že ruská metalová scéna je silná, a já osobně si myslím, že je to pravda – a nejen silná, ale i poměrně velká. A zároveň podle mě i docela uzavřená. Když si totiž vezmete, kolik ruských metalových skupin si dokázalo vydobýt opravdu mezinárodní úspěch a věhlas …
Beautality – Einfallen: A Tale ov Torment & Triumph 22.3.2015 Zajus  V metalu máme obvykle ve zvyku pracovat s pojmem kapela, jako by šlo o neměnnou hudbu produkující jednotku. V jiných žánrech jsou standardem hudebníci, kteří vydávají pod svým jménem skladby napsané a nahrané “doprovodnou kapelou”, ale v metalu je taková záležitost prakticky nemyslitelná. I v tradičních kapelách však není situace tak sluníčkově demokratická a obvykle se najde jedna vůdčí osobnost, která ostatní skladatelsky táhne. Troufám si dokonce říct, že čím větší část zodpovědnosti drží v rukou jediný hudebník, tím odvážnější může výsledná hudba být, protože nepodléhá kompromisům a nutnému zprůměrování požadavků mnoha členů.
Jørn Lande & Trond Holter – Dracula: Swing of Death 21.3.2015 Kaša  Příběh o hraběti Drákulovi z pera Brama Stokera asi netřeba nijak obšírně představovat, protože alespoň jakési obecné povědomí o této upírské legendě má každý, koho zasáhla školní docházka. Záměrně bych nezačínal letmým výletem do literární historie, kdyby to nebyl právě známý hrabě s Transylvánie, kdo povstává ze své rakve a ožívá prostřednictvím alba “Dracula: Swing of Death” projektu kytaristy Tronda Holtera a Jørna Landeho. Ačkoliv je jméno prvně uvedeného širšímu posluchačstvu zřejmě nepříliš povědomé, tak vězte, že o úplně neznámého týpka se nejedná. Trond Holter působil třináct let (až do loňského rozpadu) v norské formaci Wig Wam, která sice velkou díru do světa neudělala, ale zkušenosti se počítají. A jak že se spolu s Jørnem dal dohromady? Pánové se znají z nahrávání poslední sólové desky norského pěvce, “Traveller”, takže o tak překvapivé ...
|
