Monomyth – Orbis quadrantis 9.12.2019 H.  Přijde mi, že je to teprve chvíle, co jsem zde poprvé psal o nizozemských Monomyth, ale ono to kurva letí a skoro se ani nezdá, že od vydání bezejmenného debutu uběhlo už celých šest roků. Během nich se navíc kapela nijak zvlášť neflákala, v důsledku čehož letošek přináší už čtvrtou řadovou desku „Orbis quadrantis“. A jako vždy, natěšenost byla veliká, obzvlášť když Monomyth novinku museli odložit o víc jak půlroku kvůli operaci klávesisty Petera van der Meera, která kolidovala se začátkem turné na podporu nového alba. To máte tak. Hned na své prvotině Monomyth jednoznačně ukázali, že jejich další kroky bude záhodno sledovat. Eponymní debut mám osobně strašně rád a myslím si, že přinejmenším skladba „Loch Ness“ je prostě geniální. Druhé „Further“ bylo lehce ... S.E.K.H. – Acéphale & Arkhé Tenebre 8.12.2019 H.  Existuje hned několik důvodů, proč byste „Acéphale & Arkhé Tenebre“ měli chtít slyšet. Jedním z nich je určitě to, že S.E.K.H. je vedlejší projekt borců ze Suspiral. Obě jejich desky „Delve into the Mysteries of Transcendence“ a „Chasm“ jsme zde v dobových recenzích dost chválili, takže je jasné, že M.S. a A.T. hrát a skládat umějí, a to ani nemusíme zmiňovat jejich další boční aktivity čítající třeba Arkaik Excruciation, Sheidim nebo Black Earth. V druhé řadě by vás mohl zaujmout i žánr, poněvadž v rámci S.E.K.H. se duo pustilo na pole misantropického industriálního black metalu s lehkou příměsí noisu. Mysli na věci jako Mysticum, Spektr, staří Aborym, Thorns, ale úplně od věci nebude zmínit i záležitosti jako Sutekh Hexen nebo Vessel of Iniquity.
Qayin Regis – Doctrine 6.12.2019 H.  Qayin Regis je dalším přírůstkem do už tak početné rodiny okultního black metalu, a pokud si potrpíte na pořádné klišé, tak tohle španělské trio ho rozhazuje plnými hrstmi. Toužíte po zakuklených fotkách u oltářů, lebkách, okultních symbolech? Buďte v klidu, Qayin Regis všechno mají, a dokonce i něco navíc… U svého debutového alba „Doctrine“ totiž borci docela slušně vyhrotili die hard edici. Kromě barevného vinylu a cédéčka k ní totiž přidali taky hromadu dalších píčovin jako třeba nějaký okultní rukopis sepsaný zpěvákem Sublime Tirannus of Vedma (odmítám skloňovat), svícny, černé zrcadlo nebo hřbitovní zeminu. A také cypřišovou tinkturu z listů nasbíraných na třech hřbitovech. A také malý katafalk, který byl údajně posvěcen krví zpěváka a živicí z Judeje a následně byl po padesát nocí pohřben v hrobě pramatky ... FKA Twigs – Magdalene 5.12.2019 Dantez  Když jsem pozoroval, jakou popularitu zde sklidila recenze na desku Lany del Rey, napadlo mě sesmolit text na další popovou věc, která je sice do zvuku někde jinde, ale ambicemi a charakterem na její rovni a možná ještě výše. „Magdalene“ je druhým dlouhohrajícím počinem FKA Twigs – britské zpěvačky a vlastně téměř ve všech ohledech renezanční umělkyně. Hudbu Twigs vždy doprovází silná vystoupení hraničící s performance artem, vypiplaný vizuál a v posledních letech i pevně uchopený koncept. „Magdalene“ je dosud nejkompetentnějším počinem zpěvačky. První „LP1“ sloužilo spíše (jak už název desky napovídá) k otestování hudebních vod. Nabídlo rozmanitou kolekci tracků, které ale na sebe tematicky více nenavazovaly.
Otoboke Beaver – Itekoma Hits 4.12.2019 Cnuk  Japonské ostrovy jsou pro svoje pojetí hardcorové hudby známy už dlouhá léta. To co s tímto stylem ale provádějí Otoboke Beaver jen ukazuje, jak jsou Japonci nevyzpytatelní a že je třeba se mít stále na pozoru, když se někde začne pokřikovat banzai. Pohled na obálku desky „Itekoma Hits“, kterou lze s největší pravděpodobností brát za dlouhohrající prvotinu Otoboke Beaver, může nasvědčovat tomu, že se jedná o další z řady tak populárních k-popů. Věřte ale, že tato děvčata si daleko více libují v agresivním, rychlém až chaotickém punku. Japonský hardcore skýtá několik naprosto zásadních jmen, namátkou mohu vytasit Bastard, Crow, G.I.S.M., S.O.B., The Stalin a další. Tyto kapely sice nikdy nedosáhly takové popularity jako jejich západní kolegové, ale zase pomohly svou nebývalou hrubostí a noisovou hlučností vydláždit cestu ... Narrenwind – Ja, Dago 3.12.2019 H.  Poláci Narrenwind se blýskli v loňském roce debutovou deskou „Mojej bolesnej śnię dobrą śmierć“, která mi přišla dost povedená. Původně jsem se sice k jejímu poslechu úplně neměl, ale když jsem se k tomu konečně dokopal, tak mě polské duo o svých kvalitách přesvědčilo. Nakonec – ne, že dobrá úroveň muziky byla až takovým překvapením, protože za Narrenwind stojí ostřílení borci. Veškeré nástroje má na starosti Ævil / Evil ze Sauron, jehož se zpěvem doplňuje Klimorh z Non opus dei a Alne. Když tedy Narrenwind na letošní rok ohlásili své druhé album „Ja, Dago“ (které shodou náhod vyšlo ve stejnou dobu a na stejném labelu jako nová deska Non opus dei s názvem „Głód“), už jsem se docela těšil. Bez zajímavosti jistě není skutečnost, že nahrávka se nechala inspirovat trilogií „Dagome iudex“ (vydáno 1989 ... Toxic Holocaust – Primal Future: 2019 2.12.2019 Cnuk  Jsou kapely, které se svého stylu drží zuby nehty. Mezi takové dozajista patří i Toxic Holocaust, v dnešní dobře již nadobro zavedené jméno. Do světa vlétli rok před začátkem tohoto století jakožto jedni z hlavních představitelů vlny obroditelů thrash metalu, což vyvrcholilo albem „An Overdose of Death…“ z roku 2008. Právě touto deskou si získali dodnes přetrvávající popularitu. Ostatně i já sám jsem se k nim právě v této době dostal, a to skrze videoklipy „Nuke the Cross“ a „Wild Dogs“, které lze považovat, ostatně jako celou nahrávku, za moderní žánrovou klasiku. Nedá se říci, že by Toxic Holocaust desky zrovna chrlili, naopak letošní „Primal Future: 2019“ je teprve jejich šestou. Samozřejmě je tu i několik EPček a značné množství splitů, ale základním měřítkem jsou právě klasické dlouhohrající počiny. ... Steingrab – Manifestierte Alpträume 29.11.2019 H.  Může se zdát docela divné, že se zde objevuje recenze na „Manifestierte Alpträume“, když německý projekt Steingrab v letošním roce vydal také normální dlouhohrající desku „Atlantis“ (objevila se jen čtyři měsíce po recenzovaném počinu). I tu jsem sice zkusil a relativně se dala poslouchat (rozuměj: na první poslech mě zásadně nesralo, že to poslouchám), ale nijak zvlášť mě nezaujala. „Manifestierte Alpträume“ mi z nějakého důvodu přišlo zajímavější, přestože se nejedná o řadové album, takže jsem se nakonec rozhodnul představit zde radši tento počin. Nejprve ale můžeme ztratit několik slov o samotných Steingrab. Anebo spíš o samotném Steingrab. Ha, to zní blbě, ale napovídá to, že se jedná o jednočlenný projekt. Oním jedním členem je Mahr, jehož další aktivity jsou vcelku nezajímavé, takže se rovnou můžeme přesunout k historii / diskografii. Zmiňované „Atlantis“ je totiž ... Profane Order – Slave Morality 28.11.2019 Dantez  O tom, že v poslední době vychází přespříliš zbytečných desek z „bestial“ metalového ranku, zde už bylo řečeno příliš. Rok 2019 není výjimkou a dosud nabídl pouze dva rozmrdy, které stály za větší pozornost: „Primitive Force“ od Concrete Winds a „The Baneful Choir“ od Teitanblood. Do stejné škatule na konci září přispěli i kanadští Profane Order. Ze „Slave Morality“ jde inspirace cítit na míle – Archgoat, Proclamation, Revenge, všechno tady je. Zejména poslední jmenované Profane Order místy doslova kopírují. Pomalé party, chaotická sóla a neustálé guitar slidey jsou jak vystřižené z nejnasranějších momentů „Scum.Collapse.Eradication“.
Semai – The White Leviathan 26.11.2019 H.  Český projekt Semai jsem začal registrovat až relativně nedávno. Jeho blackmetalové počátky prakticky vůbec neznám a vlastně mě ani příliš nezajímají, protože jsem si Semai do paměti díky pozdější tvorbě uložil jako hnusnou kombinaci dronu, black metalu, industrialu a možná trochu noisu. A přesně tak mi to vyhovuje. Nemůžu tvrdit, že by se pro mě muzika Semai stala srdcovou záležitostí, ale určitě můžu s klidným svědomím prohlásit, že doposud každé naše setkání dopadlo dobře a odnesl jsem si z něj „dobrý“ pocit – tak dobrý, jak jen to jde u podobně laděného žánrového marastu. Nebudeme ale zbytečně slovíčkařit.
Black Fucking Cancer / Gloam – Boundless Arcane Invokation 25.11.2019 H.  Nebudu vám kecat – v případě splitka „Boundless Arcane Invokations“ jsem k poslechu neměl žádnou velkou motivaci. Obě zúčastněné skupiny, to jest Black Fucking Cancer (což je jen tak mezi námi dost cool jméno pro metalovou kapelu) a Gloam, jsem do této doby prakticky neznal. O Black Fucking Cancer vím jedině to, že taková formace existuje, a to díky jejich bezejmennému debutu z roku 2016, který vyšel na značce Osmose Productions. S jeho poslechem jsem se nicméně neobtěžoval. Zato o existenci Gloam jsem až do této nahrávky neměl ani tušení, přestože i tahle smečka měla v minulosti napojení na zajímavé firmy (debut vyšel u Caligari Records na MC a Gilead Media na LP; v současné době kotví u Blood Harvest, jejichž činnost mě ovšem trochu míjí). Vzhledem k tomu, že ani v sestavách obou kapel nenajdeme ... Lord Wind – The Forest Is My Kingdom 22.11.2019 H.  Představovat Roba Darkena na převážně metalovém webu asi nemá valného smyslu. Klidně si můžete myslet, že to je kokot, ale nemůžete popřít, že Graveland je kultovní kapela, která má na kontě hned několik excelentních desek a další řádku desek, které jsou přinejmenším dobré. Stejně tak asi pro drtivou většinu z vás nebude španělskou vesnicí ani jeho vedlejší projekt Lord Wind, v němž Darken pravidelně opouští kytarové vody a nechává volný průchod svým nemetalovým ambicím. Osobně si myslím, že minimálně první tři desky „Forgotten Songs“ (1996), „Heralds of Fight“ (2000) a „Rites of the Valkyries“ (2001) mají své kouzlo. Vlastně bych se nebál říct, že je mám dost rád, čehož ostatně může být důkazem i to, že si pro čas od času do police sáhnu a ... Profanatica – Rotting Incarnation of God 20.11.2019 Metacyclosynchrotron  O Profanatica už nemusím psát žádné elaboráty a že se při poslechu jejich desek snižuje IQ až někam k hodnotám uslintané idiocie, víme z recenze desky minulé, na kterou vás tímto odkazuji. Od vydání „The Curling Flames of Blasphemy“ došlo v kapele k zásadním změnám, a to nejen v sestavě, ale dokud bude u kormidla Paul Ledney, tak se posluchač vždycky dočká jen rouhavého, dřevního primitivismu ve stylu Necrovore, který si upřímně zamilují zejména degustátoři metalové hniloby made in 1980’s. Ale vzhledem k tomu, kolik sraček, chcanek, blití a mrdky už bylo nebohému Ježíši v textech Havohej/Profanatica vmeteno do ksichtu, tak se tomu bordelu, co kapela produkuje, obvykle říká black metal. Když jsem teda zmínil ty změny: Profanatica už vícekrát dokázali, že obměny ve strunné sekci mají minimální vliv na znění kapely, takže ... Hell’s Coronation – Ritual Chalice of Hateful Blood 19.11.2019 Dantez  Opravdu kvalitních desek, které by nabízely jen pomalý black metal – pomalý tak, že svou rychlostí nepřekonává ani typické „mid-tempo“ – není zase tolik. Táhlé hymny obvykle spíše obměňují sypačky s tremolo riffy. To platí i pro nejzásadnější desky. Například na „A Blaze in the Northern Sky“ tuto funkci plní „In the Shadow of the Horns“ a na „Drawning Down the Moon“ tempo zpomaluje „The Gate of Nanna“. Polští Hell’s Coronation se právě na tvorbu této pod-odnože soustředí. „Ritual Chalice of Hateful Blood“ obsahuje bezmála 40 minut táhlého, kontemplativního, převážně atmosférického hnusu. Hudba občas připomene pomalé momenty jiných polských uskupení.
Abyssal – A Beacon in the Husk 18.11.2019 H.  Britští Abyssal naskočili v roce 2012 prostřednictvím svého debutu „Denouement“ na vlnu kapel vezoucích se na vzrůstající popularitě disonantního death / black metalu. Po cestě vyšlapané australskými Portal se pokoušeli kráčet mnozí, ale právě Abyssal se nakonec vyprofilovali jako jedni z nejzajímavějších následovníků. Také druhá deska „Novit enim Dominus qui sunt eius“ byla výborná a třetí dlouhohrající počin „Antikatastaseis“ snažení Abyssal korunoval. „Antikatastaseis“ nicméně vyšlo už v roce 2015 a od té doby se Abyssal na chvíli naoko odmlčeli. Vynecháme-li kazetový box „Perichoresis“ (2016), větší aktivita přišla až v loňském roce, kdy kapela začala vystupovat živě a také vydala splitko „Apanthropinization“ s krajany Carcinoma.
Perverted Ceremony / Witchcraft – Nighermancie / Black Candle Invoker 17.11.2019 Metacyclosynchrotron  Splitka jako tohle mám na papíře rád. Perverted Ceremony s Witchcraft vycházejí z podobných kapel a esenci morbidního black metalu interpretují způsobem, který mi je velice sympatický. Na vydání „Nighermancie / Black Candle Invoker“ jsem se těšil i z důvodu, že nabízí přes půl hodiny víceméně exkluzivního materiálu, ale konečný výsledek má značné rezervy. Belgické Perverted Ceremony a také úzce spřízněné Moenen of Xezbeth jsme tu na webu po zásluze vychválili a první jmenovaní až dosud nešlápli vedle: První dvě dema, full-length „Sabbat of Behezaël“ i dvouskladbový, stejnojmenný dodatek, se prostě povedly a nabídly unikátní náhled na sound starých Beherit, Barathrum a Archgoat. Perverted Ceremony hlavně na dřívějších nahrávkách dovedli spíchnout parádní riffy, a to je aspekt, kterým novinka „Nighermancie“ prostě neoplývá.
Sunn O))) – Pyroclasts 15.11.2019 Dantez  Když Sunn O))) dříve v roce 2019 ohlašovali „Life Metal“, prozradili zároveň, že vyjde „Pyroclasts“ – deska zachycující čtyři bezmála dvanáctiminutové dronové seance, prostřednictvím kterých Greg Anderson, Stepehn O’Malley a hosté T.O.S Nieuwenhuizenem, Tim Midyett a Hildur Guðnadóttir započínali nebo završovali nahrávání. „Pyroclasts“ je tak oproti „Life Metal“ takřka čistě improvizační. Jediným pevnějším záchytným bodem, s nímž deska operuje, jsou individuální tóniny (uvedené v závorce za názvy), na nichž jednotlivé kompozice budují. „Pyroclasts“ tak nabízí čistý, na kost ohlodaný drone. Drtivá většina autorství a experimentace putovaly do zmíněného předchůdce.
Knoest – Dag 14.11.2019 H.  Knoest úplně nehrají hudbu, jakou bych měl v poslední době (kde poslední doba znamená už pár let) potřebu vyhledávat. Čas od času si něco pustím, většinou jde ale o staré známé a objevování nových jmen se příliš nevěnuji. Výjimečně však něco zkusím a touhle výjimkou se aktuálně stali právě nizozemští Knoest, kteří mají na kontě debut s jednoduchým názvem „Dag“. Pojďme na věc! V sestavě Knoest najdeme hned dvě poměrně zajímavá jména. Tím prvním je bubeník Mink Koops, jenž do škopků mlátil i v mnoha dalších kapelách, jimž jsme se zde v posledních měsících věnovali – Fluisteraars, Nusquama, Solar Temple, Iskandr, dále hraje i v Galg. Druhým zajímavým muzikantem je zpěvák Joris van Gelre nebo také Joris Boghtdrincker nebo také Alfschijn, jehož můžete znát z kapel jako :Nodfyr: nebo dříve Wederganger či Heidevolk.
Loscil – Equivalents 13.11.2019 H.  Za kanadským projektem Loscil stojí jistý Scott Morgan. Jak jsem si přečetl, tak na rozdíl od nás ostatních běžných smrtelníků má tenhle týpek skutečně hudební vzdělání, titul a příslušný papír, jemuž se obyčejně říká vysokoškolský diplom. Z toho lze usuzovat, že čistě teoreticky by měl tušit, co ve své tvorbě dělá, a také k ní přistupovat s akademickou profesionalitou. Ne snad, že by to takové nekulturní hovado jako já bylo schopné poznat, ale pro zajímavost to tu říct můžu. Když už jsem ale nakousnul onu tvorbu Loscil, můžu zmínit, že ta je poměrně bohatá. Od přelomu tisíciletí už Morgan vydal slušnou řádku alb a mimo jiné jste také jeho hudbu mohli slyšet i v některých filmech, seriálech či videohrách.
Lvme – The Blazing Iniquity 12.11.2019 Metacyclosynchrotron  O Lvme nejde zjistit takřka nic a jejich debutová deska „The Blazing Iniquity“ je navíc prvním regulérním vydáním From Below Productions, firmy, za kterou stojí bubeník z Teitanblood a Lice. Nebýt téhle pikošky, tak debut asi přehlédnu, protože ani kapela, ani label to s propagací nepřehání. Je mi sice sympatické, když se lidi od hudby necpou do každé řitě, ale jistá proaktivita v prezentaci také neškodí, třeba aby se nestalo, že ten náklad vinylů a CD bude v distrech jen zbytečně sbírat prach. V dnešní záplavě vydání totiž opravdu nevím, zda se vyplatí kupovat naslepo, a ne každému se chce kontrolovat každou slibnou nahrávku hozenou bez fanfár na Bandcamp nebo YouTube. Jinak její osud záleží na velice pomalém „ústním“ šíření, třeba i za pomoci pisálků, co nemají nic lepšího na práci a tu ...
|
